Původně si lidé mysleli, že psi nemají barevné vidění. Studie uskutečněné na lékařské škole Wisconsinské univerzity Jayem Neitzem a kol. prokázaly, že psi vidí barevně, ale omezeně.

Člověk dokáže rozlišit všechny barvy spektra, protože jeho oko je vybaveno třemi druhy barevných receptorů, z nichž každý je citlivý na světlo o jiné vlnové délce. Zhruba se dá říci, že odpovídají barvám žluté, zelené a modré. Když světlo dopadá na sítnici, je signál veden ze všech tří skupin barevných receptorů (podle tvaru jim říkáme čípky) do mozku, kde je dále zpracováván, dokud není přesně stanovena vlnová délka jednotlivých odstínů. Pokud některý paprsek dráždí současně čípky pro zelenou a modrou, pak je výsledný vjem modrozelená. Různé kombinace žluté a zelené jsou podle kvantitativního poměru v mozku rozlišeny na červenou, oranžovou, žlutou nebo čistě zelenou. Žlutá a zelená totiž leží ve spektru blízko u sebe.

Psi a celá řada dalších živočisných druhů, které nepatří k primátům, mají v sítnici pouze dva druhy čípků. U psů jsou citlivé na vlnovou délku odpovídající žlutozelené a fialové. Pes vnímá kombinaci červená - oranžová - žlutá - zelená jako jednu barvu a kombinaci modrá - fialová jako druhou barvu a obojí dovede odlišit od černobílého obrazu, ale jednotlivé barvy uvnitř těchto skupin nerozlišuje: nerozezná červenou od žluté a zelenou ani fialovou od modré. Stručně řečeno, pes vidí svět dvoubarevně, na rozdíl od člověka, který umí rozlišit stovky barevných odstínů.

Barevné přechody - například v těsné blízkosti žlutozelené - pes vůbec nevnímá, vidí je černobíle, jako různé tóny šedé, jelikož v této části spektra jsou obě skupiny čípků drážděny rovnoměrně a výsledkem je bílé světlo. Úzký proužek uprostřed spektra, kde pes nevnímá žádnou barvu, je označován jako neutrální bod a existuje u všech živočichů, kteří mají jen dva druhy čípků.

Barevné vidění u psa Neitz dokázal pokusem, při němž byli dva chrti a jeden pudl cvičeni na rozeznávání barevných ploch. Ze tří ploch měli vybrat a dotykem čenichu označit jednu, která se od ostatních lišila, a za to byli odměňováni. Šlo o jednoduchý, ale časově náročný pokus. Když byly všechny plochy nasvíceny bíle, pes dokázal odlišit jednu, kam byla přimíchána barva, ale zbylé dvě už nerozlišoval. Když se barevné světlo na ploše blížilo modrozelené, schopnost rozlišení výrazně klesala, až na úroveň náhodného výběru. Psi nedokázali odlišit ani směs dvou barevných tónů z obou stran spektra v těsném sousedství neutrálního bodu - jevilo se jim stejné jako čistě bílé.

Z Neitzových pokusů pro nás vyplývá jeden praktický závěr: Spousta věcí, které pro psy vyrábíme a nabízíme jim je, nemá tu správnou barvu. Jasně červenooranžová hračka na zeleném trávníku nám připadá nápadná, ale pro psy je těžko rozeznatelná od okolí. Fialová na zeleném podkladu by byla vhodnější. Když budete chtít psa vycvičit k hledání předmětů podle barev, bude to pro něj nesplnitelný úkol, pokud ty barvy budou řekněme červená a žlutá nebo oranžová a zelená. Ze stejného důvodu nelze naučit slepeckého psa rozeznávat dopravní signály jen podle barvy.

Barevné vidění u psa, stejně jako u většiny savců, se nevyvinulo do "lidské podoby" zásluhou výrazných evolučních tlaků vzdálených v čase desítky miliónů let. Když se - podle Neitze - na konci éry dinosaurů objevili první savci, jediný prostor, který se jim otevíral, byl život v noci. Proto potřebovali především spolehlivé noční vidění. Čípky, zprostředkující vnímání barev, jsou v šeru málo citlivé. A druhá skupina receptorů, tyčinky, na světlo mnohem citlivější, zase nerozlišuje barvy. Proto bylo pro první savce vývojově výhodné "vyměnit"- obrazně řečeno - čípky za tyčinky. Trojbarevné rozlišení, podmíněné specializací čípků v sítnici, se u primátů vyvinulo až mnohem později jako adaptace na jejich zvláštní postavení v přírodě. Jelikož vlci jsou převážně noční tvorové, přináší jim převaha tyčinek v sítnici z hlediska přežití větší výhodu, než by jim přineslo barevné vidění v celém rozsahu spektra. Navíc psí i vlčí oko dokáže rozlišit více tónů šedé než oko lidské. Dvoubarevné vidění přispívá k odhalení ochranného zbarvení kořisti, což by při vidění výhradně černobílém bylo obtížnější. (Mimikry v černobílé lze odhalit jen porovnáním s celkovou jasností pozadí.)

Stručně shrnuto: Vlci (a také psi) postrádají barevné vidění mimo jiné proto, že je k tomu, aby byli plnohodnotnými vlky, nepotřebují.