Nedávno jsem začala přemýšlet nad tím, zda bych neměla se svým psem začít navštěvovat kynologické cvičiště. Mám molosské plemeno (argentinská doga) a u těch se příliš nedoporučuje chodit na cvičák; když už, tak až v době, kdy je pes trochu starší, nejdříve cca ve stáří jednoho roku. Bydlím v Praze ve Stodůlkách, což je kousek od Prokopského údolí, kam chodíme často na procházky. Potkáváme tam pár lidí, kteří chodí cvičit na malý plácek v lese. Nejedná se o klasický cvičák, nemají tam plot ani kladinu a ostatní překážky, ale nic z toho jsem nepotřebovala, chtěla jsem jen chodit někam, kde by si můj Rip zvykal na přítomnost ostatních psů. A tak jsem usoudila, že by to pro nás mohlo být to pravé.

Na první lekci jsem vyrazila spolu s kamarádkou, která má fenu bulteriéra a také šla na tento "cvičák" poprvé. Na místě jsme se setkaly ještě s další známou, která má psa křížence cane corso a kanárské dogy a se kterou často společně chodíme na procházky (naši psi nemají mezi sebou žádné problémy).

Od začátku výcvikové lekce panovala mezi psy velmi napjatá atmosféra, která se čím dál více stupňovala. Vše vyvrcholilo několika rvačkami při opakovaných nácvicích přivolání, kterým předcházelo současné vypuštění psů, z nichž někteří neměli náhubek. Vždy, když došlo mezi psy k nějakému konfliktu, museli se na pokyn instruktorky všichni psovodi vzdálit a nechat peroucí se psy, aby si to prý vyříkali. Do těchto rvaček se zapojovali i jinak naprosto nekonfliktní psi, někteří z nich se prali poprvé v životě. Jiní v nastalém zmatku vyjížděli i po fenách a můj Rip se dokonce pral i se svým kamarádem z procházek a ohnal se i po štěněti, což do té doby nikdy neudělal.

Cvičení během celé lekce bylo velmi uspěchané, v případě, že se někdo dopustil chyby, nebyl čas ani na její opravení. Odnesla jsem si pouze dvě rady a ani jedna z nich se mi nelíbí a řídit se jimi nebudu. První rada je do běžného života: pokud se mi pes začne prát s jiným psem, mám se jít schovat, aby můj pes neměl moji podporu. To by mi majitel druhého psa asi pěkně poděkoval. A druhá rada se váže k tomu, že můj pes během rvačky vyjížděl i po štěňatech: neměla jsem mu v tom bránit, prý ho časem nějaký pes srovná, a pak to už přestane dělat.

Sama jsem se svým prvním psem poznala, že takové bezdůvodné napadení může štěně či mladého psa poznamenat na celý život, a rozhodně tedy nehodlám u svého Ripa takové chovaní tolerovat.

Po skončení hodiny jsme šly (já a moje známé) na společnou procházku. Rip a jeho psí kamarád se naštěstí opět začali chovat normálně. Byla jsem celá skleslá a přemýšlela jsem nad tím, jak to vše probíhalo, jak se můj pes ve společnosti ostatních psů choval a z jakého důvodu bych ho měla nechávat se rvát nebo vyjíždět po ostatních (na žádný rozumný důvod jsem dosud nepřišla).

S hodně špatnou náladou jsem odpoledne začala na internetu hledat nějaký jiný cvičák v blízkosti svého bydliště - s tím, že se už předem ujistím, jak tam výcvik probíhá, protože něco podobného už nikdy nechci zažít.

Našla jsem internetové stránky kynologického klubu v Jinonicích. Napsala jsem mail na uvedenou adresu a popsala jsem svůj předchozí zážitek. Obratem mi přišla odpověď od pana Filipa Štracha, který mě ujistil, že podobné metody se v jejich klubu nepraktikují a že mohu bez obav přijít na příští lekci. Celý týden jsem svého psa pořád pozorovala, jestli na něm rvaní na cvičáku nezanechalo nějaké následky, protože poté, co jsme přišli ze cvičáku domů, vystartoval při krmení po mojí feně.

S obavami, jak se bude Rip chovat na novém cvičišti, jsem další sobotu vyrazila do Jinonic. Čekala jsem, že bude znovu vrčet či vyjíždět po ostatních psech. Byla jsem však velmi mile překvapena; Rip se choval nekonfliktně, při cvičení byl v pohodě, chodil u nohy, ochotně mě poslouchal a soustředil se hlavně na mé povely. Chvílemi byl pouze trochu nejistý - po zkušenostech z minulého týdne jsem se tomu ani nedivila. Doufám, že při každé další návštěvě se to bude zlepšovat a že se brzo začne na výcvikové lekce těšit.

Tento článek píši proto, aby byli ostatní pejskaři předem informováni o tom, jak výcvik na louce v Prokopáku probíhá (pozn.: nejedná se o hlubočepské cvičiště TARTu). Možná to pomůže otevřít oči a změnit přístup i samotným cvičitelkám. Zaslechla jsem od někoho poznámku, že tam přece lidé nemusí chodit, že je to jejich volba. Mnozí tam však přijdou jako začátečníci, naprosto bez zkušeností. Být na jejich místě, řekla bych si, že rady cvičitelek budou jistě pravdivé. Vždyť i já, přestože Rip není můj první pes a ačkoliv jsem s používanou metodou "nechte je, oni si to vyřídí" nikdy nesouhlasila, jsem se nechala chvilkově ovlivnit a od svého psa jsem opravdu odešla a nechala ho rvát se s ostatními.